"Měl bohužel pravdu."

"Neměl tě zrovna moc v lásce. Becka a Melandera měl raději. Já jsem na to měla jiný názor, ale to sem nepatří. K té změně došlo někdy koncem července nebo začátkem srpna. Projevilo se to najednou zničehonic takovým způsobem, že to celé naše soužití obrátilo úplně naruby. Tehdy udělal ty fotografie. Bylo jich mnohem víc, několik filmů. Vytvořili jsme si v našem soužití, jak už jsem řekla, jakýsi řád, který nám oběma vyhovoval. A teď se najednou sesypal. A ne díky mně, ale díky němu. Od té doby jsme... jsme byli spolu tolikrát za den, co předtím za celý měsíc. Někdy mě ani nepustil do práce. Nepopírám, že jsem byla ráda. Ale překvapilo mě to. Hodně překvapilo. Žili jsme přece spolu už čtyři roky. Ale..."

"Pokračuj..." řekl Kollberg. Zhluboka se nadýchla.

"Samozřejmě jsem byla ráda. Sám se vlastně ani nezměnil a po určité době jsem začala mít dojem, že si ze mě udělal pokusného králíka. Ptala jsem se ho na to, ale on se té myšlence jenom smál."

"Smál?"

"Ano, a po celou tu dobu měl báječnou náladu. Až do... ano, vlastně až do smrti."

"A čím to, že měl tak dobrou náladu?"

"To právě nevím. Ale když mě přešlo první překvapení, tak jsem si přece jen něco domyslela."